Přátelské vejletění

1. prosince 2017 v 11:18 | TM |  Jedním okem


Bylo to pohodové léto loňského roku. Seděli jsme v Riegráčích na pivu a přemítali o tom, co vymyslíme za akce na příští rok. To jsme za sebou měli poznávání pražských zákoutí v roce 2015 a zrovna probíhal rok narozeninových oslav, na kterých jsme si předávali dárky s hodnotou nepřevyšující 50 korun. Poznámka pod čarou - nevěřili byste, co všechno se dá za páďo i dneska koupit. A zvlášť, kolik za tak malou částku lze sehnat cukru, hodláte-li obdarovat diabetika. Ale to je jiný příběh. Všechny tyhle akce jsme začali dělat, abychom se častěji vídali a naše přátelství nezmizelo jak pára nad hrncem.


Nebudu psát, kolik nás je, protože bych na někoho zapomněl, a to by nebylo fér. Určitě to ale bude číslo mezi pěti a patnácti. Bývalo nás méně, ale čím jsme starší, tím více trpíme na samotu a hledáme si partnery, se kterými se neostýcháme míti děti. Přátelské vztahy je ale třeba utužovat, a tak po dvou předešlých letech úspěšných akcí se nám zrodil v hlavách nápad na společné výlety. Řekli jsme si, že leckterá místa hlavního města máme už prozkoumána a že by nebylo od věci vyrazit za hranice Prahy. Aby byl ten rok zajímavější, nastavili jsme pravidla. Přihlášeným účastníkům se nalosovaly měsíce, ve kterých měl být výlet pořádán. Pro inspiraci - vyřadili jsme červenec, srpen a prosinec. Z racionálních důvodů, známe se a víme, jak těžké by bylo se zkoordinovat v létě, a v prosinci máme stejně společné Vánoce a Silvestra. A nic se nemá zas přehánět (smajlík). Další podmínkou například bylo vyvarovat se cestováním auty. Musíme táhnout za jeden provaz a dát možnost konzumace lokálních specialit všem zúčastněným. Perličkou na celé této akci bylo, že kromě organizátora nikdo netušil, kam se pojede. Ostatní předem věděli pouze čas a místo srazu.
Na lednový výlet jsme se ohromně těšili, ačkoliv vůbec neměli tucha, co se bude dít. Paradoxně se opravdu vůbec nic nedělo a vinou jistých, nebudeme se v tom šťourat, organizačních neshod, jsme první měsíc roku 2017 nikam nevyrazili. I takováto situace mohla nastat, ale že to bude už na první dobrou, to bylo lehce neočekávané. Každopádně leden utekl jako voda a my už na sociální síti drželi pozvánku na únorový výlet. Poprvé jsme se sešli na Smíchovském nádraží a nebylo třeba litovat. Čekala nás procházka po březích Berounky, pivo v řevnické restauraci U Rysů a vzhledem k tomu, že jsme s sebou měli dva špunty, tak i hra na schovávanou v přilehlém lese. Co si budeme, ten, kdo se z této aktivity vracel do civilizace celý od bláta, jsem byl já. Ale neutíkejte, když vás můžou zapykat. Na únorovém, a fakticky prvním výletu, byla zavedena tradice, která postupem roku vygradovala v několik hádek a psychopatických výstupů. Jednalo se o nevinný kvíz, který měl otestovat, jak jsme byli během dne všímaví a co si z výletu pamatujeme. Teď už si nevybavím, kdo v prvním kvízu uspěl, ale dokázal bych říct, kdo se u něj nejvíce čertil.
Jak nám celoroční výzva úspěšně začala, tak také pokračovala. V březnu jsme se při výletu do lidického památníku ponořili do temné minulosti, náladu nám spravili až hopíky z automatu v místní restauraci. Na duben neskutečně teplé počasí nás přivítalo na výstupu, který by měl každý Čech absolvovat. S několika občerstvovacími stanicemi jsme si dali opravdu vydatnou procházku z Roudnice nad Labem až na samotný vrchol Řípu. Na tomto výletě jsme také započali jednu tradici - dobíhání posledního vlaku, abychom se vůbec dostali přijatelně domů. Všichni doběhnout stihli, a tak nešlo jinak, než se nechat překvapit, kam nás vyšle květen. A to byl výlet věru vydatný. Plzeňský pivovar nás přivítal nejen prohlídkou, ale i ochutnávkou onoho místního produktu. V degustaci jsme pokračovali i během oběda, procházky, svačiny a zpáteční cesty vlakem v jídelním voze. Tenhle výlet byl velmi veselý a poučný. Jeho heslem bylo: "Koho pivo piješ, tomu píseň zpívej." Až na samotný okraj, a vlastně do Švýcarska, alespoň tedy toho Českého, nás pozval výlet červnový. Sami jsme byli překvapeni, jak úchvatný výhled je z Pravčické brány a jak vzrušující je plavba na lodičce skalní soutěskou. V nohách jsme nakonec měli poctivých pár kiláčků, což nám ale rozhodně nemohlo vadit. Právě tohle byl základní úděl našich výletů - zvednout zadky, protáhnout těla, něco vidět, být spolu.
Prázdninové měsíce jsme tedy vynechali a netrvalo dlouho a už jsme v dešti ťapali na zářijový výlet. Poprvé s námi jel pejsek a dostalo se mu řádného přivítání. Až téměř na hranicí legality jsme prolezli opuštěné štoly pod Malou Amerikou, seznámili se s příběhem ducha Hanse Hagena a pod Karlštejnem doplnili energii. Vlak jsme opět doběhli na vteřinu přesně tak, abychom stihli výlet v říjnu. Cesta do Poděbrad měla charakter celodenní hry dvou týmů sestávající z úkolů, otázek a zkoušek postřehu. V Nehvizdech pak kromě procházky k památníku parašutistů Kubiše a Gabčíka čekala účastníky také půlnoční bojovka na místní hřbitov. Z té se všichni úspěšně vrátili, a tak se mohli v listopadu vydat do Kutné Hory. Návštěva kostnice v Sedleci a prohlídka chrámu sv. Barbory byla protkána štiplavými otázkami, které shrnovaly celý náš vejletnický rok. Abychom projektu nasadili korunu, rozhodli jsme se tajně zvolit a následně ocenit organizátora nejlepšího výletu soškou Oscara. Při vyhlašování vítěze bylo nakonec úplně jedno, kdo skončil první, druhý nebo osmý. Důležité je, jak jsem několikrát zmínil ve svém dvacetiminutovém vítězném proslovu, že jsme se dokázali pravidelně sejít, užít si spoustu legrace, poznat nová místa a hlavně si potvrdit, že přátelství je největší životní hodnotou.


P. S. Rozlosování výletů pro rok 2018 již proběhlo, podmínky byly ztíženy a už teď se všichni těšíme, jaké nové zážitky nás čekají. Putovní cena pro nejlepšího vejletáře se na svém místě jistě dlouho neohřeje… Mrkající




Zdroj upraveného obrázku dostupného dne 1. 12. 2017: www.mapy.cz





.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama