Březen – Liberecký kraj

23. března 2018 v 11:49 | TM |  Vejletění 2018


"Jeden pytel ječmene váží 50 kilo. Tahaj to tu místní kulturisti v rámci tréninku čtyři patra vysoko. Dole vezme pytel, hodí ho na záda, vyšlape to nahoru do věže. Zahodí pytel a jde znova. Takhle třeba šedesátkrát." povídá místní sládek. Nevěřícně valíme oči. Ostatně celá prohlídka pivovaru Cvikov stála za to. Byli jsme svědky toho, jak se i v dnešní době dá vařit bezvadné pivo, které se do slova a do písmene dělá rukama.


Než se ale naše výletnická parta dostala do Cvikova, čekala ji dlouhá cesta. Míša jakožto organizátor výletu byla tajemná do poslední možné chvíle. Ještě když jsme stáli kdesi v Lužických horách, po kolena ve sněhu v letních botách se zmrzlými palci, neměli jsme tušení, co se tenhle víkend bude dít. Počasí bylo opravdu zásadním faktorem březnového výletu. Nikdo z nás nečekal, že rukavice, čepice, šály a zimní bundy budou nutností. A do toho do Libereckého. Oh my god!
Sraz jsme měli v sobotu 17. března ráno v Holešovicích. Vydali jsme se na zdejší autobusák a vyrazili vstříc neznámu. To už jsme tušili, že naším cílem bude s velikánskou pravděpodobností Liberecký kraj, dokonce směrem k České Lípě. Ústecký kraj totiž není v naší letošní nabídce výletů a Královehradecký byl v únoru. Pokud by Míša nepředvedla brilantní mystifikaci místa odjezdu, volba byla jasná. Zmatení se nekonalo a tak jsme o pár desítek minut později už projížděli Mělník. Autobusem jsme jeli do Svoru. Aktivnější z nás tasili mapy, kde to vůbec je. Co tam? V obci Svor, bráně do Lužických hor, jsme vyházeli batohy do sněhové peřinky. Kromě naší tradiční partičky s námi cestovali i dva nováčci, které jsme až na Míšu neznali. Domča je cvikovský domorodec a tak do sebe začalo postupně všechno zapadat. Přemístili jsme se do Cvikova. O místním lahodném pivu jsme věděli, již jsme měli tu čest v lednu při návštěvě pohostinství v Želízech. "A na co máme ty plavky?" V itineráři výletu se totiž objevilo i toto výhradně letní oblečení. "Nechte se překvapit…" povídá Míša. Tak jsme to řešili, aby řeč nestála, zatímco jsme čekali na vyřízení ubytování. V chatkách. Teplota snad mínus deset. A banda pečlivě připravených Pražáků. Ironie. Pan majitel místní ubikace asi valil oči, když dostal objednávku na tři bungalovy v takovém počasí. Ale měl tam zatopeno, tak to nám stačilo. Ba dokonce jsme se přemlouvali, abychom ty chatky vůbec opustili, venku byla taková kosa, že by ani psa nevyhnal. Sice nevyhnal, ale na vodítku se tam dotáhnout dá. Tedy jsme vyrazili do centra Cvikova.
Bez zbytečných reklam a lákadel, prohlídku cvikovského pivovaru lze jen vřele doporučit. Naprostý opak naší loňské návštěvy plzeňského kolosu. Tady v horách se vše dělá ručně, vše se pečlivě kontroluje, míchá, ochutnává, dokonce se ručně i stáčí. Přijít do práce a vědět, že dnes budu celý den čepovat pivo do lahví, víčkovat a lepit etikety, to už chce motivaci. Tady jsme teprve viděli, kolik práce je za tím vším, než pozdvihneme k přiťuknutí jeden půllitr zlatavého moku. A také to má zajímavý ekonomický pohled, protože když si uvědomíte, co všechno se musí při přípravě piva zvládnout, jen se divíte, proč je cena za jedno velké čepované pod 30 korunami. Ale měnovou politiku majitele pivovaru jsme nechali stranou a tu dobrou cenu výborného piva jsme vyzkoušeli v přilehlé restauraci. Kromě široké nabídky od osmičky po třináctku i skvěle vařili. Komu by se chtělo ven, kde foukal mrazivý vítr a všudypřítomné bílo evokovalo promoklé ponožky a červené nosy.
Aby to nevypadalo, že jsme celou sobotu strávili v pivovarské hospodě, měli jsme opravdu několik tipů na pěší výlety po okolí. Ne, tentokrát nebyla výmluvou naše lenost, ale počasí mělo svůj velký vliv. Ať už zdolání místního Chudého či Zeleného vrchu, v tomto nečase nebylo realizovatelné. Ve výsledku jsme byli rádi, že jsme doputovali zpět do chatek, tam se nabalili do několika vrstev oblečení a absolvovali ještě jednu cestu do centra Cvikova, na náměstí. Zde jsme byli vřele přivítáni v místním pohostinství. Náš Hans slavil narozeniny. My se nebránili slavit s ním. "Až do rána bílého, my budem zpívat, my budem hrát…."

V neděli ráno jsme posnídali a vypakovali se na zpáteční cestu. Ještě jsme naposledy obdivovali panoramata Lužických hor a zhlédli věž cvikovského kostela sv. Alžběty Uherské. Cesta domů autobusem byla dlouhá, únavná a bolestivá. Severní pohoří s jedinečným produktem nás vyškolilo. Doma alou pod peřinu a zatopit.


Kam nás vezme Hans v dubnu? Na to si musíme ještě tři týdny počkat, ale už teď mu doporučujeme objednat o něco teplejší počasí…


P. S. K čemu na výlet do Cvikova plavky? K ničemu. Nehorázné matení důvěřivých účastníků zájezdu. Usmívající se










.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama