Únor – Královéhradecký kraj

2. března 2018 v 11:00 | TM |  Vejletění 2018


"Ty kráso, tady je zas lidí!" "Pohlídáš mi batoh, skočím si ještě pro kolču?" "Z jakýho nástupiště nám to jede?" Bylo kolem čtvrté hodiny odpolední v pátek 16. února a my jsme se postupně scházeli v Praze na Hlavním nádraží. Jen Lucka, která výlet pořádala, věděla, kam povedou naše kroky v příštích hodinách. A přesto všichni, kteří měli dorazit, se pod rouškou tajemna na hlaváku sešli včas.


Abychom neseděli doma na zadku, abychom utužili přátelství a abychom ochutnali lokální speciality, rozhodli jsme se (téměř) každý měsíc v roce 2017 strávit na společném výletě. Že jsme taková veselá banda, že máme vřelý vztah k medovině, že máme na sebe kecy ve snesitelné míře a že se loňské výlety povedly, to už je známá věc. V tradici pořádání výletů pokračujeme i v roce letošním a započali jsme v únoru. Pravidla jsou jednoduchá - každý z organizátorů si vylosoval jeden z krajů ČR a k tomu jeden měsíc v roce. V jakém měsíci bude výlet pořádat, ukázal ostatním. Do jakého se pojede kraje, zůstalo ostatním skryto. S napětím jsme tedy očekávali únor, kamže nás to Lucka vyveze. Konečně jsme se dočkali.
"Máš to všechno s sebou?" "Jo, táhnu to v krosně…" "A v kolik zejtra dorazí Jirka s kytkou a dortem?" Plánování tajného výletu není samo o sobě jednoduchá záležitost. A pokud se k tomu přidá organizace oslavy (navíc vícero) narozenin, z nichž jedny kulaté lze označit za významné životní jubileum, aniž byste se mohli s kýmkoliv poradit a své nápady probrat, to už je umění. Chudák Lucka, dostala na bedra pěknou nálož. To, jak to zvládla, zaslouží velkej respekt! Každopádně onoho pátečního odpoledne jsme vše stihli dle plánu a úspěšně se naložili do rychlíku. Směr Morava. Začaly padat první tipy na cíl našeho výletu. Cesta byla mystifikovaná bravurně. "Pardubice, vystupujeme!" "Aha, takže kraj Pardubický bude naše první zastávka!" Chyba lávky. Počkali jsme na lokálku a postupovali dále do hlubin východních Čech. Naši nejistotu rozproudila medovina na zahřátí.

Bereme věci, bundy, psa a vystupujeme. Jaroměř. Přešlapujeme před nádražím, odbíjí osmá večerní, všude tma. "Tak jsme tedy, tohle je náš cíl." povídá Lucka a přidává další podrobnosti. Ubytování máme zařízené do neděle, příjemná hospůdka v dochodové vzdálenosti od penzionu. Výborně. Za nedlouho už se scházíme venku a vyrážíme si odfrknout po tom náročném dni. Jeden velký Primátor, druhý, třetí. Připíjíme na shledání. Káťa sem tam klopí zraky, snaží se nedávat najevo, jak moc jí štve, že se její kamarádi vyprdli na oslavu jejích lednových třicetin. Nikdo z nás se o tom nezmiňuje. Takový byl plán. Dělat mrtvé brouky do sobotního večera, kdy vše propukne naplno. Kdyby holka věděla, co jí nazítřek čeká, kolik práce a zařizování jsme už zvládli. Dnešní večer se však nemá vymykat normálnímu posezení.

Sobota ráno. Probouzím se už kolem půl osmé, abych se podíval na internet, jak hráli naši hokejisté na olympiádě s Kanaďany. "Joo, vyhráli na náj…. Ledecká má zlato! Cože? Na lyžích!" Hned píšu ostatním, co se to nad ránem našeho času v Koreji přihodilo. Tohle člověka vytáhne z postele. Na snídani jsme vyplavili naše nadšení nad hrnkem kávy. A k tomu domluvili celodenní plán. Nakonec jsme z Jaroměře vyrazili na Kuks, který nám kromě skvostné architektury připravil bonus v podobě sněhové peřinky. Koulovali jsme se jak malí Jardové, až nás zábly palečky. Z Kuksu jsme se busem přesunuli do pevnosti Josefov. Byla tam jediná slušná hospoda, kde jsme se chtěli nadlábnout. "Dnes zavřeno - soukromá akce" Citoslovcem Homera Simpsona: "d'Oh". Pozdní oběd nás tak čekal až po pěší túře zpět do Jaroměře, při které jsme se vyfotili u soutoku Labe a Metuje.

To už v nás stoupala lehká nervozita, aby se na večer vše podařilo zařídit. Netýkalo se to samozřejmě Káti, která jen čekala na příjezd svého milého. Neměla tušení, že kromě čistého trička bude mít v kufru auta i dort, 30 růží a 30 vín. Odpolední kávičku jsme si dali v penzionovém foyer, Markéta jakožto správný výletník přijela s kufrem, ve kterém měla varnou konvici. Nakonec vše proběhlo se značným úsilím podle plánu.

"Hodně štěstí, milá Káťo, hodně štěstí zdraví!"

Stejná hospůdka jako včera, protože se osvědčila. Někdo si dal čaj, někdo pivo, někdo víno. Káťa sfoukla svíčky na dortu jak Ester profesionální sjezdařky. Obdarovali jsme jí vcelku solidně. Asi si to i zaslouží, holka jedna, vždyť se musela rozloučit s věkem, který začíná číslicí dvě (za předpokladu, že se nedožije 200 let). Náš buldoček Muffin podřimoval pod stolem. Bujelo oslavné veselí.

"Já bych si dal…" "Ještě si objednáme desetkrát…" "Ano, poprosíme ještě jednou dokola…."

Nedělní ráno měl každý jinak drsné. Ale to už jsme se museli sbalit, vyrazit na vlak a pelášit domů. Únorový výlet do Královéhradeckého kraje se chýlil ke konci. Vydařil se nad očekávání. Lucka zabodovala a dle jejích slov jí spadnul kámen ze srdce a zaplavilo nadšení, že to má za sebou.


Kam se podíváme v březnu s Míšou? Už teď jsme zvědaví…






.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama