Duben – kraj Vysočina

26. dubna 2018 v 15:34 | TM |  Vejletění 2018


Říkáte si někdy při cestě vlakem, jak může železnice pořád a pořád pokračovat a navazovat, a přemýšlíte, kde koleje končí? Tak to jste se s námi měli vydat na dubnový výlet do Humpolce. Možná by se slavná postava Hliníka odstěhovala někam dál, ale přes tohle město na Vysočině vlak dál nejede. A konečně přišlo jaro! I my jsme koukali jak z jara, kam nás to naše vejletění přivedlo tentokrát…


Sraz v Praze na Hlaváku nějakou tu minutu po sedmé ráno. No, potěš koště. Nestačí, že celý týden stáváme do práce s východem slunka, v sobotu 14. dubna nás to čekalo také. Balení vybavení ale už konečně hlásilo první pozitiva - doma zůstaly svetry, šály, mikiny, rukavice a zimní bunda a my je tak mohli zvesela nahradit tričkem s krátkým rukávem a slunečními brýlemi. A prášky na alergii (#vsechnokvete). Duben si vylosoval Hans. A tak nejeden účastník týden před výletem prošťoural celou wikipedii, kdyby zas čirou náhodou měl pořadatel choutky oblažit nás nějakým vědomostním kvízem úrovně habilitační zkoušky ze světové geografie. Ať už bylo intro výletu jakékoliv, na nádraží jsme se sešli včas a to, dle zkušenosti z let minulých, je už samo o sobě malé vítězství. Ani už si nepamatuji, kde měl náš vlak cílovou stanici. V Brně? Když si to teď Hans čte, nahlas si odpovídá, protože si to samozřejmě pamatuje. Jako velká výhoda se ukázala rezervace míst v kupé. Dle zkušeností z let minulých, vol. 2, jen jeden z nás ví, kam se jede, a ostatní tak netrpělivě stepují v uličce rychlíku. Tentokrát jsme se ale pohodlně usadili. Medovina…
Havlíčkův Brod a jdeme ven! Kraj Vysočina! Ale je to náš cíl? Pořád se nabízí ještě několik dalších krajů, do kterých se můžeme vydat. Přesedáme na vlak směr Humpolec. Tak to už vypadá slibně. V téhle lokálce dokonce ani nebyl průvodčí, který by kontroloval jízdenky. Nová doba. Ještě se naposled rozvalíme do pohodlných sedaček a nabereme síly. Za několik desítek minut skutečně vystupujeme tam, kde hlásí: "Konečná stanice". Humpolec. Je dopoledne, sluníčko svítí a my si přivezli dobrou náladu. Ubytovali jsme se na naše poměry v nadstandardním zařízení a po převlíkačce do kraťasů vyrazili do víru velkoměsta. Maloměsta. Městečka. Stručně a jasně - nic tam nebylo. Těšili jsme se na polední točené a nějaký zákus. V Humpolci jakoby chcípli dva psi. Náměstí pěkná, nejdřív jsme prošli Dolní a pak Horní. Ucházející pohostinství těžko pohledat. Nevadí, nějaké ty zásoby v baťůžcích máme, tak můžeme vyrazit na výlet. Za zmínku určitě stojí pamětní deska Hliníka, který neváhal opustit večerní studium a přestěhovat se právě sem. Vedro bylo teda slušné. Proto jsme uvítali, když naše kroky směřovali na zalesněný kopec, na jehož vrcholu byl náš cíl. Během cesty na zříceninu hradu Orlík s vyhlídkovou věží jsme si vyměnili řadu zážitků, protože jsme se zas celý dlouhý měsíc neviděli.

Jak jsme ukrajovali z cesty k hradu, hladina naší vyprahlosti se zvyšovala. To nám bylo ale milé překvapení, že pán prodávající vstupenky měl ve své budce i ledničku s doplňkovým zbožím z místního pivovaru Bernard. Vyčerpáni našimi těžkými životy, usadili jsme se na lavičkách za bránou hradu, louskli páreček lahváčů a zabředli nezávaznou konverzaci. Po odpočinku nás čekala prohlídka památky, prošli jsme hradby, a pak se vydali vzhůru na vyhlídkovou věž. Ta je zde na Orlíku opravdu pěkně zařízená, výhled je do širokého okolí, na vlnitou krajinu Vysočiny, na louky, lesy, rybníky… Déjednička za kopcem tak ani neobtěžuje. Až se člověk diví, že se někteří důchodci tohoto krásného kraje dobrovolně vzdávají a míří za nejistotou a zpovykanými lidmi na Pražský hrad.

Cestou nazpět jsme se konečně zastavili na jídlo - v motorestu v Rozkoši. Naplnili jsme hladové bachory a vyzvídali večerní program. Ten se nakonec odehrával v místní vyhlášené burgrárně, kde ze smrtelníku nepochopitelných důvodů čepovali Budvar, patok z města, ve kterém by chtěl žít každý. Nabídka z jídelního lístku byla pestrá a my vzali za vděk chutným burgrem. Organizátor si sice pohudroval na úroveň humpolecké gastronomie, ale už trošku mlel z únavy, tak jsme ho neřešili. V hospodě jsme to zabalili na naše poměry vcelku brzy a vrátili se do penzionu. Pokoje jsme měli dva a dospěli jsme k nestandardnímu rozdělení na kluky a holky. Děvčata šla asi spát, nevím, Luky si lehnul taky, ale spát asi nemohl. Folkové zpěvácké duo Těžkej Pokondr má totiž na Youtube snad všechny své geniální písničky. Tak jsme se na dobrou noc zaposlouchali do dvou nebo tří. Hodin.
Ubytování bylo se snídaní, což nás ráno nakoplo k dalšímu drobnému výletu, abychom nachytali ještě trochu bronzu. Na kraji lesíka u památníku rumunských vojáků jsme se zabavili hrou "Hádej, co jsem", a pak už vyrazili na vlak. Jel sice do Prahy snad tři hodiny, ale nechtělo se nám kodrcat busem po rozpálené dálnici. Jestli někdo říká, že nejhezčí pohled na svět je ze sedla koně, tak pro naší vejletnickou partičku to je určitě z okýnka vlaku. Víkend to byl parádní a bylo fajn, že se Hans na organizaci upřímně nevysral. Květen má Káťa. Ve hře je ještě pět krajů…




Přátelské vejletění:








.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama