Červen – Moravskoslezský kraj

4. července 2018 v 15:20 | TM |  Vejletění 2018

"Cesta bude dlouhá!" upozorňoval nás Kuba v instrukcích před jeho tajemným výletem. "Tak to pojedeme asi daleko…" prožil jsem si svou intelektuální chvilku. Ten dálný severovýchod byl pořád ještě ve hře. Pátek osmého června se blížil a my pomalu, leč na poslední chvíli, balili krosnu. A samozřejmě velkou svačinu, protože nás čekala pekelná štreka za dobrodružstvím.


Pejska a ostatní zvířátka jsme tentokrát nechali doma. Maximum převážené fauny tak byla nějaká ta zapomenutá kobylka v batohu a lidský plod s pracovním názvem Julča. Jak je naším dobrým zvykem, sešli jsme se v Praze na hlavním nádraží. Kam se hrabe hrad v Karpatech s tajemností, na organizátora Kubu nemá ani zbla. Napínal nás, co to šlo. Vlak z Prahy do Žiliny, kterým jsme cestovali, přináší různá úskalí. Jak svou cestou protíná Česko napříč, těžko se odhaduje skutečný cíl cesty. Můžete vystoupit v Pardubicích a pokračovat kamsi. Můžete vystoupit v České Třebové a pokračovat kamsi. Můžete vystoupit v Olomouci a pokračovat kamsi. Můžete vystoupit v Lipníku nad Bečvou a obdivovat třeba řeku Bečvu. Nebo prostě jedete pořád a pořád dál a doufáte, že nebudete muset brzo rozměňovat koruny na eura. A pak to přijde. Valašské Meziříčí. Přes tři hodiny cesty ve vlaku a 320 kilometrů v proseděných půlkách.

Vystoupit ve Valmezu z vlaku bylo jako spadnout do mentolové řeky. Osvěžující. Odlehčující. Odpískáno - jedeme dál! Stále jsme netušili kam. Kuba se blbě culil užívaje si, jak nás má v hrsti. Představy o tom, že navštívíme obávaný Moravskoslezský kraj, začaly nabývat jasných obrysů. Jižní variantou výletu by byl kraj Zlínský, ten se však letos nevešel do programu. Přemítal jsem, jaký to je paradox. Tento odlehlý kout republiky jsme nikdy dříve nenavštívili a teď jsme tu podruhé během necelých tří měsíců. O Velikonocích jsme se totiž vydali se ženou do Beskyd nedaleko Jablunkova na dovču. Ale zklamaný jsem rozhodně nebyl. Ba naopak, tenhle kraj proslavený spíše těžkým průmyslem a těžbou zhuntovanou přírodou se mi začínal líbit čím dál tím víc. A právě o tom jsou tyhle naše výlety. Nehejtit, že je to někde hnusný jenom proto, že jsme tam v životě nepáchli. Projíždíme si Česko a zjišťujeme, kolik zákoutí lze objevit, kolik malých měst má svá kouzla a jak milí lidé zde žijí. Nesedíme na zadku a nepřehrabujeme bitcoiny vidlemi. Koupíme lístek na vlak (tady poznámka pod čarou k nesrovnalostem s nákupem lístků u ČD online. Můžete zaplatit i třikrát tolik, než je skutečná cena. Kuba případným zájemcům tento problém osvětlí ústně…) a jedeme.
Frenštát pod Radhoštěm. Hotovo. Hospoda hořela hodinu. Kolem nás se již line podbízivá melodie šlágru pěveckého dua Bob a Tom v písni Kunštát - Frenštát. Jsme tady. "Když jsem běžel do Kunštátu, zamyšlený, zadumaný, přeběh jsem až do Frenštátu, uřícený, zadýchaný. Jak to že jsem proklatě v Podradhoštěm Frenštátě, zapomněl jsem zastavit, v Kunštátě se zastavit." Rázovali jsme si to do kempu. Bylo to od nádraží nedaleko, slunko už dávalo pá pá. Dvě chatky. Již snad tradiční rozdělení na buchty a klobásy. Rychle povlíknout postele, Luky toho měl tentokrát plný kecky, tak už povlíknul jen sám sebe. Měli jsme za sebou fakt dlouhou cestu, během které bylo značné vedro, na kapesních hodinkách nám kukačka kukala devátou večerní. To jsou všechno indicie. Nejvyšší čas zajít na pivo! Jak jinak než na Radegast, mok místních horalů. V kempu se nacházelo nad poměry příjemné zařízení Valašská rychta. Nebylo o čem. Brynzové halušky, kyselica, pivo. Konečně. Jsme tady. V kraji Moravskoslezském.
V sobotu ráno jsme nespěchali. V klidu jsme si dali snídani, kávu, vymysleli jsme plán. Nabízelo se několik možností. Nakonec jsme se rozhodli pro jednu z těch nejkrásnějších - vyjet lanovkou na Pustevny a podniknout pohanskou výpravu v soše Radegasta. Nevím, kdy a kde to začalo. Ani jak jsme na to přišli. Ale tady to nemůže chybět: "Jiří Raška - síťová taška. Jiří Raška - raškovka" pobroukávali jsme si vlastní texty v melodii slavného songu (pro změnu Boba a Toma) Ježíš Kristus superhvězda. A stále bylo neskutečně teplé počasí. Až do doby, než jsme se ocitli vprostřed cesty na Pustevny na dvousedačkové lanovce. Malé kapky, větší kapky, pak slejvák jak hovado. Strašně nás to tam chytlo. Ti šťastnější se zabalili prozíravě do pláštěnky. Ale ono to bylo vlastně jedno. Než jsme dojeli na vrchol, byli jsme zmáčení jak slepice. Ale bylo nám to jedno. Naopak, takhle šťastní jsme dlouho nebyli. Stáli jsme na Pustevnách v totálním lijáku, místy padaly kroupy. Stáli jsme venku pod slunečníkem a fotili se. Běžní lidé obsadili místní pohostinství. My jsme stáli a čuměli. Ono to snad ale jinak ani nešlo. Všechna zařízení byla narvaná k prasknutí. Až když bouřka opadla, turisté zaplatili a my si mohli sednout na kyselici a bramborový placek se zelím. Sundali jsme boty a vyždímali ponožky. Kdybychom si mohli sundat promáčené kůže a vyždímat je, uděláme to taky.
Vyhlídkový altán Cyrilka byl naplněn vodou jako bazének. Všichni jsme se tam naskládali, že se vyfotíme. "Do toho neskočíš," hecuje Luky. Nemusí dlouho. Skok jak Ťok a už byli všichni pocákaní. Hudrovali pro pár kapiček vody. A to předtím neskutečně zmokli a v podvečer se ještě dobrovolně vydali do aquaparku. Nepochopíš. Z Pusteven jsme došli na Radegasta a zahřáli se u něj medovinou. Dali jsme si to volné a odpočinkové, bylo to fajn. Dolů jsme zase jeli lanovkou, tentokrát bez pláštěnky, zato s frgály v batůžcích. Než jsme přijeli do kempu, bylo zas vcelku teploučko, a tak jsme se ještě šli vyřádit do zmiňovaného bazénu s tobogány. Večer jsme si obsadili altán jako Poláci Těšínsko, strategicky u zdroje. Tedy stánku s pivem. Grilovali jsme, měli pohodu. Zpívali jsme si o Raškovi. Světe div se, to zjištění, že slavný skokan na lyžích Jiří Raška pochází odsud z Frenštátu. Naše výlety prostě vždycky přinesou nějaké zajímavé poznání. O další historky nás obohatil sedmdesátiletý hlídač místního kempu, který měl noční, jednou za hodinku se u nás vždycky zastavil prohodit pár slov. A nabídl nám třešně, mňam.
Na neděli už jsme nic velkého nevymýšleli, v klidu jsme se pobalili a dali se na dlouhou zpáteční cestu. Ve Valmezu ještě párek v rohlíku. Už tak to byla pěkná řádka hodin, natož kdybychom nestáli přes hodinu v České Třebové kvůli srážce vlaku s osobou. Jak se nebožtíkovi dařilo, jsme nakonec nezjistili. Ale příjemně unaveni jsme se v pořádku vrátili z nejvzdálenější destinace. Teď prázdninová pauza. Snad se uvidíme. Případně září tu máme cobydup a to vám říkám, milí čtenáři, to by mohlo stát za všechny prachy. Organizuji totiž já. Asi už tuším, kam se pojede. Co vy?


P. S. Už jste někdy byli na Radegastu a přemýšlíte, jak se pro tento článek ocitl v Moravskoslezském kraji? To be continued…




Přátelské vejletění:




iBlob přeje spoustu báječných letních vejletů! Úžasný







.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kateřina Kateřina | E-mail | 5. července 2018 v 8:56 | Reagovat

Krasne se to cte, nic jsi nevynechal. 😉

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama